Důležité je podpořit tvůrčí lidi, kterým nechybí sociální zodpovědnost

Už dlouhé roky vede Ing. Martin Nečas, MSc. Ph.D. z  Ústavu mechaniky, biomechaniky a mechatroniky Fakulty strojní ČVUT v Praze skupinky talentovaných studentů v studentských projektech, které jim umožňují v praxi poznat, ovládnout a tvůrčím způsobem použít procesy, které do té doby znali jen ze školních skript. „Je ale obtížné najít talentované lidi a projekt, ve kterém se všichni najdou, protože každý z týmu umí jen něco: někdo umí programovat, někdo konstruovat, někdo zase  PR …,“ vysvětluje Ing. Nečas problém, s nímž se v této souvislosti často potýká. Jeden z prvních projektů, který dokázal plně naplnit požadavek, aby se v něm každý člen týmu našel, byl Vizitkomat realizovaný týmem pěti velmi motivovaných a cílevědomých studentů.

Koho napadlo vyrobit právě Vizitkomat?

Idea vznikla uprostřed nezávazného hovoru o tom, jak naplnit fakultní projekt na podporu rozvoje studentů takovým způsobem, aby tam všichni měli něco „svého“, a aby z toho profitovala i fakulta. Nakonec vznikla myšlenka zkonstruovat stroj, který bude tisknout individualizované studentské vizitky FS ČVUT v duchu Průmyslu 4.0, a ve kterém bude spousta mechaniky a automatizační techniky.

Cílem byla interaktivita skrze internet, kdy potenciální studenti zadají své jméno a z aktuální nabídky oborů na Fakultě strojní ČVUT si vyberou oblast svého zájmu: Konstrukce, Letadla, Průmysl 4.0, Automobily atd. Následně webová aplikace na mobilním telefonu vygeneruje QR kód, který se načte do Vizitkomatu. Ten pak na předtištěný papír formátu A5 vytiskne detailní informace o oboru, který si student v aplikaci vybral, a v pravém dolním rohu pro něj vytvoří jeho osobní vizitku FS ČVUT.

Co bylo na projektu nejtěžší?

U všech projektů je (kromě termínů) vždy velice důležitá skrytá neviditelná vnitřní energie, která žene projekt vpřed. Je třeba, aby všichni měli pocit, že jsou důležitou částí týmu a že jako celek směřují k jasně definovanému a důležitému cíli. Udržovat tuto energii na určité kritické hodnotě byla ve zlomových okamžicích projektu velká výzva.

Z hlediska konstrukčního řešení pak bylo nejsložitější skloubit kombinaci všech automatizačních technologií – od mechaniky, elektroniky, softwaru, až po problémy s technologickým zpracováním papíru. Součástí Vizitkomatu je paralelní manipulátor, který zakládá předtisky ze zásobníku o kapacitě 500 listů do tiskárny HP 3785, kterou jsme mechanicky upravili.'

Další velkou výzvou bylo, jak vyřešit uchopení papíru. Nejprve jsme nainstalovali vakuovou přísavku. Nikomu z týmu ale nedošlo, že uchopit papír ze zásobníku pomocí vakuové přísavky je sice možné, ale vzhledem k poréznosti papíru uchopíme nikoli jeden list, ale hned několik listů najednou. Nakonec tento problém geniálně vyřešil Bc. Ondra Pištora využitím přísavky založené na Bernoulliho efektu. Tuto přísavku vytiskl s prakticky nulovými výrobními náklady na 3D tiskárně…

Velkým problémem byla i konstrukce paralelního robotického manipulátoru pro zakládání papíru ze zásobníku do tiskárny. Strojařsky neobtížnější částí bylo zkonstruovat a vyrobit perforační zařízení pro vystřižení vizitky z předtištěného propagačního listu. Chtěli jsme, aby si dotyčný nemusel vizitku pracně vystřihovat, ale mohl si ji rovnou vyloupnout z vytištěného propagačního letáčku formátu A5.

Jak ale člověk Vizitkomatu zadá, co má udělat?

Student přijde k zařízení a prostřednictvím webové stránky (ideálně na mobilním telefonu) zadá své jméno a vybere si konkrétní obor.  Webová stránka potom vygeneruje QR kód, který obsahuje údaje potřebné k tisku. QR kód na displeji se načte prostřednictvím  kamery na Vizitkomatu. Není tedy možné tisknout z webu, člověk musí u stroje fyzicky být, mít nějaké zařízení schopné se připojit k internetu, a vygenerovat QR kód, který obsahuje všechny potřebné informace pro tisk. 

Není to jenom taková studentská hříčka?

Je to PR hračka, ale obsahuje sofistikované současné automatizační technologie, které se standardně používají v průmyslu.  A to, jestli se pomocí nich realizuje automat na kolu nebo stroj na vizitky, je už prakticky jenom otázkou zadání. Pro studenty je podstatné, že se naučí těmto technologiím rozumět a aktivně je používat. 

Na vysoké škole technického rázu je obtížné správně vyvážit poměr teoretického poznávání na jedné straně a na druhé straně tvrdých technických dovedností. Praktické dovednosti student často získává až v zaměstnání. Vždyť všichni víme, že člověk něco doopravdy umí až v momentě, kdy své znalosti sám aktivně používá.

Zkušenost je sice sdělitelná, ale bohužel nepřenositelná, a každý si tou cestou musí projít sám. Takový přístup ke studentům je velmi náročný na čas a péči. Takovou péči je možné věnovat jen těm nejlepším, kteří o to opravdu stojí, a ne všichni tuto kapacitu mají. Funguje to tak v celé společnosti. Ne všichni chtějí vyhrát maraton... Motivovaní studenti mají mít příležitost dělat něco navíc, a ti, co nechtějí, ať si splní nezbytné minimum. Obzvláště motivovaným a talentovaným studentům je třeba se věnovat individuálně, a to ideálně již od prvního ročníku.

Vyslechla jsem nedávno stesk majitele firmy na výrobu domácích spotřebičů, který je sám původně konstruktér, že jediné, co může o našich technických univerzitách říci, je to, že jejich absolventi přicházejí do praxe zoufale nepřipravení.

Je potřeba říci naprosto otevřeně, že vyrostla první generace „patlalů displeje“, a přiznat si, že ve spoustě ohledů jsou dnes lidé prostě jiní. Věci už nefungují na bázi příkazů, ale spíše na bázi dobrovolnosti – když chceš, tak bezva, když nechceš, nutit tě nebudeme. I proto není projekt Vizitkomatu primárně o stroji, ale především o příbězích lidí za ním, jejich motivaci a jejich vůli  tvořit něco společně  v týmu. A to je také těžké, protože během studia dělá člověk většinu věcí samostatně. Týmová práce se příliš nepodporuje. U zkoušky jsou pochopitelně také sami za sebe. V dnešním světě se ale věci tvoří v týmech. Problém školní týmové spolupráce tkví často v tom, že se vždy najde tahoun a ostatní mají tendenci se pasivně vézt. Tahoun ovšem musí být zároveň lídrem, který nedělá všechno sám, ale dovede ostatní motivovat a vést.

Tendence nikoho do ničeho nenutit nejde s technikou příliš dohromady?

Je to hodně o vůli. Lidé, kteří „chtějí“, přinášejí do projektů energii, bez které se nedá nic pořádného udělat. Na studentech, se kterými se mi dobře pracuje, vždy sám za sebe něco skrytě obdivuji, nadání, vůli, talent, životní přístup... Myslím, že ve všech firmách, které jsou úspěšné, se manažeři snaží tuhle energii udržovat. V Googlu mají akvária a jídlo zdarma, benefity, aby se tam zaměstnanci cítili co nejlépe a byli  motivovaní vydat ze sebe maximum. Aby jim nikdo nemusel stát za zády a nemusel říkat: „Hele, Jirko, teď bys měl udělat…“.

Ale ne každý je takto nastavený a překonávat vlastní lenost je bolestné. Ten stesk, který jste zmiňovala, celkem chápu. Souvisí s tím, že dnes žijeme v době charakterizované hesly „Nevaž se, odvaž se, hlavně se pobav, nedělej nic, co je moc namáhavé, a když už to začíná bolet, jdi od toho, nenech se moc stresovat, buď na pohodu…“. Asi to souvisí i s dostupností věcí a s pocitem, že život se vlastně žije snadno. Naše společnost za posledních 25 let nesmírně zbohatla a s tím souvisí i určité zpohodlnění. Žijeme v bohatství a nadbytku, tak proč bychom se měli snažit? Všechno za nás vyrábějí stroje a my to budeme už jen konzumovat.

O to důležitější mi připadá podpořit lidi tvůrčí, kteří mají snahu něco vytvářet – současně se sociální zodpovědností. Technokrati, k nimž se taky částečně řadím, mají bohužel tu nebezpečnou vlastnost, že si často neuvědomují důsledky svých činů. Říkají si, je to zajímavé, pojďme to zkusit… A jak víme, klíč od brány nebeské otvírá zároveň bránu pekelnou… Na technických školách je ale velmi obtížné aktivně vkládat do studentů vedle technických dovedností i potřebu zamyslet se nad důsledky svého konání. Protože tady je to primárně o technice, ne o člověku.

A co takhle zavést i u vás nějakou filozofii?

Vždycky si z toho dělám legraci, že by to chtělo zavést filozofii strojírenství, ale v prvním ročníku už učíme filozofický předmět Kariéra v inženýrství. Je to opět o lidech – někteří to v sobě mají, jiní ne. Obzvláště motivovaní a talentovaní lidé mívají k mému údivu často ve svém životním příběhu nějaké soukromé nebo rodinné trauma. A ať už je ta bolest jakákoliv, v případě těchto studentů jim propůjčuje oproti povrchní mělkosti výraznou lidskou hloubku. Setkání s takovými studenty je pro mne vždy silným zážitkem. Jdou se svým způsobem nahlížení věcí mnohem dál a mají schopnost většího přesahu a vnímání světa na hlubší úrovni než ti, kteří si žijí celkem v pohodě a nic moc neřeší.

Můžeme té vážnosti na závěr trochu ulomit hrot třeba tím, že mi řeknete nějaký vtip se strojařskou tématikou? 

Znám jeden opravdu dobrý o červené karkulce a vlkovi, ale po pravdě řečeno by si na něm čtenář bez znalosti strojírenského pozadí vylámal zuby, tak snad někdy příště, pokud se ovšem s některými čtenáři setkám, rád jim ho povím osobně.