Dívky z týmu rychlých kol

Za dveřmi dílny pro konstrukci studentské závodní formule může návštěvník čekat spoustu věcí, jen ne rozesmáté dívčí obličeje. Nebyly to manekýnky ani dělnice s kufrem nářadí. Barbora a Terézia, dvojčata z Lučence, jsou studentky Fakulty strojní ČVUT v Praze a na dílně „formulářů“ jsou jako doma.
 

Co vás přivedlo ke studiu strojařiny? Bylo to přání rodičů nebo zájem o auta a šikovné kluky?

Nejvíc nás asi ovlivnil otec. Vozil nás na automobilové závody a nechal nás pobíhat po své dílně i potom drobně pomáhat. Nás to od malička bavilo, technika nás zajímala stále víc. Už na gymplu jsme uvažovaly o studiu strojírenství. Bavila nás matika a fyzika, tak jsme z obou předmětů maturovaly a tady na fakultě se nám to vyplatilo. Při studiu jsme chtěly nabrat zkušenosti s praxí a současně zůstat u rychlých kol. Lákala nás myšlenka, že to, co vymyslíme a navrhneme, si můžeme vyrobit a otestovat, jestli to funguje. A právě to je smyslem celosvětového projektu Formula Student.

Jak reagovala maminka na Vaše rozhodnutí, že budete studovat techniku?

Rodiče nás podporovali a radili při výběru školy. Ale do ničeho nás nenutili a respektovali naše rozhodnutí.
Na Slovensku je několik vysokých technických škol. Proč jste si vybrali ČVUT v Praze?
Chtěly jsme studovat v zahraničí, ale pro maminku byla přijatelná jen Praha. Asi nás chtěla mít nablízku. Vidíme se ale málokdy, zato jsme často v kontaktu přes Skype.

Co Vás přivedlo do týmu CTU CarTech?

Hned od začátku studia jsme hledaly cestu k autům a chyběla nám vůně benzínu. Rozhodovaly jsme se mezi brigádou a formulí. Nakonec jsme daly přednost formuli, především kvůli tomu, že je to přímo ve škole, nemáme daný minimální počet odpracovaných hodin a je to pro nás spíše koníček než práce.

Berou Vás kolegové jako rovnocenné anebo dávají někdy znát, že na něco holky nestačí?

Kolegové nám zpočátku moc nedůvěřovali, neznali jsme se, a tak nevěděli, co od nás mohou čekat. Musely jsme proto prokázat, že jsme schopné se rychle učit novým věcem. Pomohly nám i zkušenosti z tátovy dílny. Takže ano, kluci nás berou rovnocenně, přátelsky a navzájem si pomáháme při studiu.

Prošly jste si v týmu všemi činnostmi nebo se věnujete převážně jen určitým pracím?

První rok jsme se chtěly naučit co nejvíc, proto jsme se nevyhýbaly ani náročné činnosti. Například jsme pomáhaly při výrobě uhlíkových dílů, údržbě brzdového systému, učíme se pracovat na soustruhu... Pak jsme projektovaly jednodušší součástky a pomáhaly s jejich výrobou. Dnes je každá z nás odpovědná za vývoj určité části auta, od návrhu až po výrobu, montáž a údržbu. V týmu nás není mnoho, proto se kromě práce na autě musíme společně podílet na testovacích jízdách, prezentačních akcích a samozřejmě na závodech.

Setkáváte se na soutěžích studentské formule s týmy mnoha univerzit z různých zemí. Je běžné, že v zahraničních týmech působí dívky nebo je tým CTU CarTech výjimkou?

Tým CTU CarTech není výjimkou. Překvapilo nás, že dívek je v zahraničních týmech víc, než jsme čekaly, ale většinou řeší ekonomiku, PR a byznys.

Už jste pilotovaly formuli?

V rámci týmového ježdění jsme si na letišti vyzkoušely, jak náročné je řídit formuli. Naším vzorem je legendární závodnice Eliška Junková hlavně proto, že se v té době nebála a dokázala, že i ženy mají své místo ve světě motorsportu.

Jak vám jde studium a co plánujete po absolutoriu?

Zatím to jde dobře. Teď chceme hlavně dokončit bakalářské studium a pak pokračovat na magisterském.

Co byste vzkázaly dívkám, které zajímá technika, ale váhají se přihlásit na studium technických oborů?

Ať se nebojí a jdou za svým snem. Technických oborů je hodně, od techniky prostředí, přes biomechaniku až k dopravní technice, takže si určitě najdou ten svůj, který je bude bavit nejvíce. Nevadí, že zpočátku skoro nic nevědí, protože škola a různé studentské projekty, jako je třeba formule, jim dají možnost se něco naučit a seberealizovat. Holky nejsou v technice horší než kluci, to je předsudek. Dívky se všude mohou podílet na naší budoucnosti a uspět.