Z historie Fakulty strojní

1717 - 1869

Historie Fakulty strojní se odvíjí od historie Českého vysokého učení technického. Už na České stavovské inženýrské škole, na níž byla výuka zahájena v roce 1718, se vyučovaly předměty mechanika pevných a tekutých těles a strojnické rýsování, po přeměně školy na Polytechnický ústav Království českého v roce 1803 přibyly další předměty, např. v roce 1860 mechanická technologie.

V akademickém roce 1863/1864 došlo v Polytechnickém ústavu k mnohým změnám v souvislosti se schválením nového statutu. Rok 1864 je také chápán jako rok založení současné Fakulty strojní. Především byl vytvořen samostatný odbor strojnický v čele s přednostou a došlo i ke změnám v učebních osnovách. Vyučovaly se tyto předměty: strojnictví, technologie strojnická, teoretická mechanika, stavba strojů, hutnictví, praktická cvičení ve strojnictví (exkurze, cvičení v mechanických dílnách ústavu a praxe v továrnách)

Prvním přednostou odboru se stal Gustav Schmidt, profesorem pro technickou mechaniku a stavbu strojů se stal Čeněk Hausmann, profesorem pro mechanickou technologii Jan Tille a stavbu strojů a encyklopedii mechaniky přednášel profesor August Salaba.

V polovině 19. století začal narůstat zájem o studium na technické škole, které v té době bylo už tříleté. Tradičně však mnoho studentů studia nedokončilo. Přesto byla pražská polytechnika v této době hned po vídeňském ústavu nejnavštěvovanější technickou školou v Evropě.

1869 - 1920

Polytechnický ústav byl v roce 1869 rozdělen na dva samostatné ústavy – český a německý. Pro český ústav byla podle projektu profesora I.Ullmanna postavena v letech 1872 - 1874 nová budova na Karlově nám., kde sídlí část fakulty strojní dodnes.

Po zestátnění Polytechnického ústavu v roce 1875 přinesl další významné změny rok 1878. Byl zaveden systém dvou státních zkoušek a bylo také ustaveno právo absolventů používat označení “inženýr”. Poprvé skládali studenti státní zkoušky v roce 1880 a tento systém byl praktikován až do roku 1950. V souvislosti se zestátněním Polytechnického ústavu došlo i k jeho přejmenování v roce 1879. Česká část nesla jméno Císařská královská česká vysoká škola technická v Praze, stejně tak byla přejmenována i německá část.
V roce 1883 jsou už vyučovány ve strojnickém odboru následující předměty: matematika, deskriptivní geometrie, fyzika, kreslení, geodézie, statika a dynamika, hydraulika, nauka o pružnosti a pevnosti, teoretická nauka o strojích, stavba strojů, technologie mechanická, encyklopedie chemie anorganické a organické, encyklopedie stavitelství pozemního, encyklopedie stavitelství inženýrského, účetnictví, 1901 zavedeny přednášky z elektrotechniky.

V roce 1901 bylo škole přiznáno právo udělovat hodnost doktora věd technických, jejich rektorům od roku 1904 příslušelo po dobu výkonu funkce oslovení magnificence a rektorovi České vysoké školy technické bylo již v r. 1906 povoleno při akademických slavnostech nosit čestný řetěz. Tato rozhodnutí byla směrována ke zvýšení prestiže technických vysokých škol v monarchii.

Pozornost si zaslouží výukové pomůcky. Sbírky přístrojů pro přesné měření a mechanických modelů rozšířil jeden z prvních profesorů školy František Antonín Linhart Herget na České stavovské inženýrské škole. Na konci jeho éry (zemřel v roce 1800) měla inženýrská škola rozlehlý strojní sál, matematické muzeum a také vlastní dílny a řemeslníky. Ve sbírkách bylo 250 přístrojů z oboru geometrie, statiky, hydrauliky, 168 modelů mechanických, důlní stroje, zemědělské nástroje, ale i plány a mapy pro stavitelské obory. O další rozvoj sbírek a kabinetů, v nichž se studenti na přístrojích a modelech učili, se zasloužil Josef Božek, význačný český konstruktér a mechanik pražské polytechniky. Přibyly parní stroje, soustruhy, textilní stroje, modely zařízení hutí a skláren a další. Sbírky nesloužily jen studentům, ale i řemeslníkům, výrobcům, podnikatelům. Pokračovateli ve snahách o podporu teorie praktickou výukou byli na přelomu století 19. a v prvních desetiletích století 20. profesor August Salaba a po něm profesor Jan Zvoníček.

Odbor strojního inženýrství byl v akademickém roce 1913/1914 rozdělen na oddělení stavby strojů a oddělení elektrotechnické.

1920- 1939

Po první světové válce došlo k dalším změnám v roce 1920. Škola byla pojmenována České vysoké učení technické v Praze a byla rozdělena na samostatné vysoké školy s děkanem v čele. Strojnický odbor se stal Vysokou školou strojního a elektrotechnického inženýrství. Zatímco dříve byl obor inženýrství strojní členěn na stolice podle oborů, které se později se seskupovaly do ústavů. K podstatnému rozšíření ústavů a ke zvýšení počtu učitelů došlo na odboru strojního inženýrství po vzniku samostatného státu. Již ve školním roce 1921/1922 měla škola 26 samostatných ústavů, na kterých působilo mimo jiné 22 profesorů. Výuka probíhala v nynější Husově ulici na Starém Městě a několik let i v Lichtenštejnském paláci na Kampě, později v Resslově ulici (Karlova kasárna) a na Karlově náměstí, kde se po roce 1918 začalo zastavovat nádvoří a byly zde v roce 1926 otevřeny strojní laboratoře.

1939 - 1945

Ve válečných letech 1939-1945 bylo ČVUT uzavřeno stejně jako ostatní české vysoké školy a opět se začalo učit ihned v roce 1945.

1945 - dosud

V roce 1950 byl vydán první zákon o vysokých školách (do roku 1980 další 3), po kterém následoval i nový statut ČVUT. Vysoké školy technické se rozdělily podle vzoru univerzit na fakulty (a uvnitř na katedry, které vznikly spojením dosavadních menších ústavů). Byly zavedeny vědecké aspirantury (po úspěšné disertaci vědecká hodnost kandidáta věd (CSc.). a vyšší vědecká hodnost - doktor věd (DrSc.)

ČVUT mělo 8 fakult: inženýrského stavitelství, architektury a pozemního stavitelství, strojní, elektrotechnickou, chemickou, zemědělskou a lesnickou, speciálních nauk a hospodářských věd (později se fakulty chemická, zemědělská a hospodářských věd vyčlenily do samostatných vysokých škol, ale na ČVUT byly zřízeny nové fakulty radiotechniky, lesnická, zeměměřická a ekonomicko-inženýrská. V roce 1952 se osamostatnila Vysoká škola chemicko-technologická a Vysoká škola zemědělská.

Dnešní fakulta strojního inženýrství

vznikla v roce 1951 a bylo stanoveno 12 studijních oborů: stavební, dopravní a zdvihací stroje, automobily a traktory, zemědělské stroje, pístové stroje, chladicí technika, kotle, projektování, stavba a provoz tepelných a energetických zařízení, vytápění a vzduchotechnika, chemické a potravinářské stroje, strojírenská technologie, obrábění, obráběcí a tvářecí stroje, přesná mechanika a optika, provozní praxe.

Denní studium trvalo celkem 10 semestrů – 8 semestrů základního studia a 2 semestry specializace. Byly zavedeny také mimořádné způsoby studia: večerní studium od roku 1951/1952, dálkové studium od roku 1952/1953, speciální externí studium 1955/1956 (kratší s pomocí stálého konzultanta, hlavně teoretické předměty) pro novátory a zlepšovatele. Koncem 50. let měla fakulta 18 kateder (některé z nich děleny na ústavy) a 2 kabinety (kabinet vojenské přípravy a politické ekonomie).

Od roku 1960 mělo ČVUT už jen 4 fakulty. Na fakultě strojního inženýrství se vyučovaly následující obory: strojírenská technologie, tepelně energetická zařízení, motorová vozidla a pístové stroje, stroje stavební, zdvihací a dopravní, zemědělské stroje, obráběcí a tvářecí stroje, vzduchotechnika a chladicí zařízení, stroje chemického a potravinářského průmyslu, přesná mechanika a optika, ekonomika, organizace a plánování strojní a elektrotechnické výroby.

Začátkem 80. let se změnil název na Fakultu strojní ČVUT (zkratka FSI zůstala pro odlišení od Fakulty stavební). Do roku 1998 zde působilo celkem 33 kateder. K poslední reorganizaci došlo v roce 1998 zřízením 15 ústavů, které vznikly sloučením stávajících oborově příbuzných kateder. Ústavy se uvnitř dělí na odbory, které personálně, obsahovým zaměřením a skladbou výukových programů navázaly na předchozí katedry.

Významnými profesory strojních oborů byli zejména:

• František Hasa (1863-1945) – mechanická technologie (vybudoval mechanické dílny), od r. 1908 řádným profesorem pro mechanickou technologii
• Jan Zvoníček (1865-1926) – parní turbíny, od r. 1912 řádným profesorem pro stavbu strojů
• Jaroslav Hýbl 1882-1950) – chladící stroje a vodní motory (hydraulické stroje a strojní chlazení), od r. 1908 řádným profesorem pro teorii a stavbu parních turbín
• L. Miškovský (1893-1953) – parní stroje a turbíny
• Viktor Felber (1880-1942) – technická mechanika a termomechanika, od r. 1919 řádným profesorem mechaniky a termomechaniky, od r. 1967 udělována pamětní Felberova medaile jako nejvyšší ocenění mimořádných zásluh o rozvoj ČVUT (3 stupně – zlatá stříbrná, bronzová)
• Karel Spála (1875-1953) – součásti strojů
• Otakar Maštovský – (1900-1985) - hydromechanika
• Josef Šrejtr (1901-1968) – technická mechanika
• Otakar Balcar – jeřáby (transportní stroje)
• Vojtěch Jareš - metalografie
• Zdeněk Horák – fyzika a další.

Významné vědecké výsledky v oboru

Vědecká práce učitelů Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství a její spolupráce s průmyslem byla od konce 19. století významná tím spíš, že do roku 1945 měly z velkých strojírenských podniků svůj výzkum jen Škodovy závody v Plzni. Rozvoji vědeckých pracovišť se věnoval zejména profesor František Hasa. Ve 20. letech byly vybudovány laboratoře a jejich inventář byl obohacen i stroji a přístroji darovanými průmyslovými podniky. Na podporu vydávání vědecké technické literatury byla v roce 1895 založena Česká matice technická, jejíž většina členů byla spjata s ČVUT. Kromě časopisu Strojnický obzor byla založena také knižnice Technický průvodce, v níž je technická literatura vydávána do současnosti.

Fakulta strojní v mezinárodním kontextu

Česká stavovská technická škola se utvářela v souvislosti s rozvojem techniky a hospodářskými poměry ve světě a od svých počátků byla formována s ohledem na evropské technické školství. Willenbergův návrh na založení technické školy byl prvním, brzy se však zakládaly v Evropě další podobné školy - ve Vídni, Bruselu, Paříži. Právě pařížská polytechnika byla vzorem pro změny České stavovské technické školy prosazené Gerstnerem v roce 1803. Gerstner navazoval vědecké kontakty také v Anglii.

Už před rokem 1918 byla škola otevřená studentům jiných národů, zejména jazykově blízkých. Nejvíce tu studovalo Jihoslovanů, Bulharů, Poláků, Rumunů, Rusů a Ukrajinců. Koncem 50. let se rozšířily zahraniční styky s technickými vysokými školami východního bloku. Konaly se vědecké konference, výměny studentů, stáže a exkurze. Nejrozšířenější kontakty byly s partnerskými pracovišti v Drážďanech, Budapešti, Varšavě, Bukurešti, Sofii, Leningradu a Tbilisi.

Teprve změna společensko-politických poměrů v roce 1989 umožnila rozšíření zahraničních styků a mezinárodní vědecké spolupráce, zejména se státy západní Evropy a severní Ameriky. Fakulta strojní se zapojila do mezinárodních vzdělávacích a vědeckých programů, např. TEMPUS, SOKRATES, LEONARDO da Vinci, ERASMUS, 4. a 5. rámcový program EU a dalších. Po vstupu České republiky do EU v roce 2004 se účast Fakulty strojní v programech EU ještě zvýšila.

Medaile Fakulty strojní ČVUT v Praze

Fakulta strojní ČVUT v Praze uděluje pracovníkům a kolektivům z fakulty strojní ČVUT pamětní medaile:

• Fakulty strojní ČVUT v Praze - za významné zásluhy o rozvoj Fakulty strojní ČVUT v Praze v oblasti vědecko-výzkumné, pedagogické, organizační nebo hospodářské i za rozvoj a zlepšení postavení strojírenství a inženýrství
• Prof. Jaroslava Hýbla - nejvyšší ocenění za významné zásluhy o úroveň strojírenství, rozvoj a reprezentaci Fakulty strojní
• Prof. Františka Hasy - za významný přínos k rozvoji Fakulty strojní v oblasti strojírenské technologie, řízení a praxe.
• Prof. Karla Spály - za významný přínos k rozvoji Fakulty strojní v oblasti teoretických základů strojírenství
• Prof. Jana Zvoníčka - za významný přínos k rozvoji Fakulty strojní v oblasti konstrukce a stavby strojů.

Zpracovali

PhDr. Ludmila Tichá, Doc. JUDr. František Klimeš, CSc., Doc.Ing. Zdeněk Kuliš, CSc. V Praze dne 20.6.2001
Update: Ing.Ivan Šiman, CSc. dne 9. 6. 2005