Historie

Počátky oboru do roku 1918

V počátcích (prakticky až do roku 1945) byla podstatnou součástí oboru tématika vytápění a větrání. Inženýrské vzdělání, které poskytovala Stavovská inženýrská škola v Praze (1718) se zpočátku orientovalo na zeměměřičství, stavitelství. Od roku 1806 v učebních osnovách Královského českého stavovského učiliště nalezneme již v přednáškách profesora Františka Josefa Gerstnera (1756-1832) o všeobecné a praktické hydraulice partie „o zákonech hydrostatických a aeromechanických, určování síly větru na svislá a vodorovná ramena větrných mlýnů, účelné vystavění větrných mlýnů, německá a anglická dmychadla, parní stroje aj.“. V třídílném spisu Handbuch der Mechanik věnoval profesor Gerstner II. díl hydraulice a aerostatice. V dalších letech (po roce 1863, kdy vznikly na škole čtyři studijní obory – stavitelství vodní a silniční, stavitelství pozemní, stavitelství strojnické, technická lučba) rozšiřovala se obdobná výuka v předmětech stavba strojů, osnovy se bohužel nedochovaly. Z historických materiálů vyplývá, že v období 1806 až 1856 (bližší údaj není k dispozici) studoval na technice Jan Purkyně, autor spisu Ústřední topení a větrání. Publikaci Ústřední topení a větrání plánoval Jan Ev. rytíř Purkyně (vrchní inženýr odboru pro ústřední topení a větrání při První českomoravské továrně na stroje v Praze, předtím inženýr firmy J. L. Bacon v Berlíně, Eisenwerk Kaiserslautern v Rýn. Falci a Gebr. Körting v Hannoveru) ve dvou dílech (I. díl Ústřední topení, II. díl Větrání), vyšel však pouze I. díl v roce 1900 v České matici technické. V úvodu se autor odvolává na „epochální práce profesora berlínské vysoké školy technické H. Rietschela“, jehož dílo Leitfaden zum Berechnen und Entwerfen von Lüftungs-und Heizungsanlagen (J. Springer, 1894) považuje ve své době za vrcholné. Autor odkazuje i na práci H. Recknagela: Kalendar für Gesundheitstechniker (R. Oldenbourg) a na své tři práce: Topení a větrání obydlí lidských (I.L.Kober,1890), Ústřední topení a větrání ve Spojených státech severoamerických a Ústřední topení a větrání v novém městském divadle v Amsterdamě (Zpr. spol. arch. a inž. v král. Českém, XXVII, XXVI). Další změny na technice se uskutečnily od roku 1879, kdy česká část techniky přijala název Česká vysoká škola technická v Praze a zahrnovala (kromě jiných) odbory A- stavebního inženýrství, B- pozemního stavitelství, C- strojního inženýrství. Školním rokem 1910/11 byly zahájeny samostatné přednášky předmětu Topení a větrání budov pro strojní a stavební odbory. Přednášel honorovaný docent K. Vaňouček (nar.1871), kr. č. vrchní zemský inženýr a přednosta odboru strojního v tech. oddělení zemského výboru král. Českého, člen komise pro II. státní zkoušku, nepřetržitě až do šk.r.1922/23, kdy ze školy odchází. Osnova předmětu (šk.r. 1910/11) zahrnuje např.: “spotřeba tepla pro vytápění a větrání, ventilace přirozená a umělá, pohyb vzduchu v průduchách, čištění vzduchu, ventilátory, topná tělesa a jejich výhřevnost, kotle, komíny, topení parní, vodní s přirozenou cirkulací a urychleným pohybem, pohyb vody v potrubí, chlazení budov, topení elektrická, sušárny“. V téže době v předmětu Technologie tepla (profesor Saska) jsou zařazeny partie „ měření tepla, zákony průchodu tepla stěnami, základy mechaniky tepla, technologie paliv, úprava topení, theorie tahu komínů, vytápění, chlazení a větrání budov“ pro strojní obor.

Období 1918 až 1939

Ve šk.r.1917/18 je do studijního programu pražské techniky zařazen předmět Theorie topení a strojního chlazení (3. ročník, rozsah: př.+cv. zim.sem. 2+1, let.sem. 2+1, povinný předmět pro obor strojní a elektro), který přednáší profesor Ing. Dr. Jaroslav Hýbl , dříve šéfinženýr První českomoravské továrny na stroje v Praze, habilitovaný v roce 1908, profesorem od roku 1917. Osnova zahrnovala např. partie „sdílení tepla, teorie a stavba kompresorů, kondenzátorů a chladičů, chlazení absorpční, teorie větrání a topení, ústřední topení vodní, parní a vzdušní“. Prof. Hýbl byl vedoucím Ústavu theorie a stavba strojů hydraulických a strojní chlazení a topení (jeden ze 13 ústavů odboru strojního) a přednášel i předmět Theorie a stavba hydraulických strojů. Ve šk.r. 1922/23 (po vzniku ČVUT v Praze se šesti fakultami, zvanými vysoké školy – 1920) bylo zřízeno na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství 27 ústavů (místo původních 13), jedním z nich byl Ústav topení a větrání, vedení (řádná profesura) však nebylo obsazeno (až do roku 1930). Přednášky předmětu prof. Hýbla Strojní chlazení a topení však pokračovaly i když ústav se přejmenoval na Ústav hydraulických strojů a strojního chlazení.

Od šk.r. 1925/26 byly na ČVUT přednášeny předměty Topení a větrání budov (suplováno Ing. Dr. Dürschmiedem) pro architekturu a poz. stavitelství a Ústřední topení a větrání (suplováno Ing. Dr. Františkem Srbkem) pro inž. stavitelství. Tyto přednášky byly jistě přístupné i posluchačům strojního oboru, zvláště když později Dr. Srbek přešel na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou. V roce 1930 byl na této škole (fakultě) jmenován vedoucím Ústavu topení a větrání smluvní profesor Ing. Dr. František Srbek (1867-1948), který se podstatně zasloužil o vybudování tohoto samostatného ústavu. Od šk.r. 1929/30 přednášel Prof. Srbek na oddělení strojního inženýrství (tj. na strojní části vysoké školy strojní a elektrotechnické) nový povinný předmět Nauka o topení a větrání ( v šk. r. 1932/33, 3.roč. let.sem. 2+1, 2 hod. cvičení v strojní lab.) a doporučený předmět Nauka o topení a větrání (2+4), který navazoval na předmět povinný. Z osnovy povinného předmětu vybíráme některé ukázky: „Výpočet spotřeby tepla v budovách, ochrana budov proti ztrátě tepla. Komíny, paliva a jejich využití. Kamna, sporáky. Ústřední topení teplou vodou. Kotle, potrubí, topná tělesa, izolace potrubí, regulace.Výpočet. Ústřední topení parou o nízkém tlaku. Ústřední topení vzduchem. Dálkový rozvod tepla. Tepelné centrály. Využití odpadního tepla. Větrání budov samotížné a s mechanickým pohonem. Filtry, topné aparáty, rozvodná potrubí, ventilátory, exhaustory“. Doporučený předmět měl tuto osnovu: „Stručné opakování o ústředním topení parou, vodou a vzduchem. Výpočet a návrh ústředního topení parou, vodou a vzduchem a zařízení větracích. Prohlídka hotových zařízení“. Prof. Srbek působil nejprve jako asistent na technice v Praze, později jako konstruktér v hutích, pracovník oddělení pro ústřední vytápění a větrání v První českomoravské továrně na stroje v Praze a od roku 1912 jako honorovaný docent pro vytápění a větrání na vysoké škole technické v Brně. Byl autorem mnoha článků z oboru vytápění a tepelného hospodářství a knihy Ústřední topení a jeho obsluha (1939). V téže době (od roku 1929 až do uzavření techniky v roce 1939) byl zaměstnán na Ústavu strojů vodních a tepelných pro oddělení elektrotechnické, později ústavu Všeobecného strojnictví (vedoucí profesor Ing. Václav Krouza) ve funkci konstruktéra Ing. Jan Pulkrábek (v roce 1936 zde získal doktorát). Po odchodu prof. Srbka v roce 1937 do výslužby, od šk.r.1938/39 byl jmenován prozatímním správcem Ústavu vytápění a větrání (Na Výtoni 706) profesor Ing. Jan Košťál, přednášky konal soukromý docent Ing. Dr. Karel Kalous (1896-1942). Doc. Kalous přednášel povinný předmět II. státní zkoušky Nauka o topení a větrání I (2+1, 2 hod lab.cvič.), dále doporučený předmět Nauka o topení a větrání II (2+4) . Dále na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství přednášel předmět Topení a větrání budov (2+0) a na Vysoké škole inženýrského stavitelství předmět Topení a větrání (2+0). Doc. Kalous od roku 1922 (po ukončení inženýrského studia strojního oboru) působil jako inženýr v průmyslu ústředního vytápění, po získání doktorátu (1935) se v roce 1937 habilitoval pro obor ústředního topení a větrání. Byl také členem zkušební komise pro II. státní zkoušku a zástupcem docentů v profesorském sboru školy (fakulty). Přitom pracoval jako civilní inženýr a odborný poradce při magistrátu města Prahy, byl činný též ve spolku československých inženýrů a architektů a od roku 1939 hlavním redaktorem Strojnického obzoru. Byl autorem přes 20 odborných pojednání uveřejněných v domácích i zahraničních časopisech. Jeho práce o sálavém vytápění se staly uznávaným základem teorie tohoto způsobu vytápění. Všeobecně byl hodnocen jako vysoce erudovaný odborník. Pro edici Technický průvodce připravoval knihu o ústředním vytápění; práci však přerušila jeho předčasná smrt v roce 1942. Po válce připravil do tisku Prof. Pulkrábek podle materiálu připraveného Doc. Kalousem publikaci Kalous-Pulkrábek: Ústřední vytápění, 1. část. V třicátých letech minulého století se poměrně příznivě rozvíjel průmysl z oboru větrání a vytápění, který vycházel z tradiční domácí strojírenské výroby. Ve vzduchotechnice byla jednou z prvních firem oboru firma Janka v Radotíně, založená v roce 1872 Janem Jankou, vyučeným ve Vídni. V suterénní dílně v Dlouhé ulici v Praze se vyráběly ventilátory, vzduchotechnické sběrače prachu, potrubí aj. Závod se označoval „Továrna ventilátorů, zařízení vzduchotechnických a ústředního topení“. Dalším výrobcem z oboru vzduchotechniky byla (od roku 1913) firma Podhajský v Hostivaři. Výrobou a dodávkami vytápěcí a větrací techniky se zabývala První Českomoravská továrna na stroje v Praze, ve které působili mnozí reprezentanti oboru (Jan Ev. rytíř Purkyně, profesor Hýbl, profesor Srbek). První rozsáhlejší klimatizační zařízení v Praze pro budovu Elektrických podniků u Hlávkova mostu a budovu Penzijního ústavu na Žižkově řešila koncepčně zahraniční firma Carrier. Škodovy závody Plzeň převzaly plnou záruku za dodávku za podmínek, že nebude více než 10 % dodávky zakoupeno v cizině. Kromě Škodových závodů se na realizaci podílely Janka Radotín, Pragoferra Strašnice, Ing. Podhajský Hostivař; vzduchotechnické elementy byly podrobovány zkouškám na ČVUT v Praze (F. Máca). Úspěch těchto zařízení podnítil další uplatňování klimatizace u nás, i když výuka klimatizace na pražské technice se rozvinula až po roce 1945. Válečná léta 1939 až 1945 úplně přerušila činnost vysokých škol, učitelé odešli do praxe nebo byli penzionováni, budova na Karlově náměstí byla obsazena německou technikou. Záchrany materiálů České matice technické se účastnila řada učitelů, mezi nimi i Dr. Pulkrábek.

Období po roce 1945

Vysokoškolská výuka byla obnovena v červnu 1945. Ústav vytápění a větrání měl prozatímního správce Prof. Ing. Jan Košťála, v šk.r. 1946/47 již vedl ústav Prof. Ing. Dr. Jan Pulkrábek (1902-1966), který byl od 1.října 1945 jmenován mimořádným (později řádným) profesorem pro obor vytápění, větrání a zdravotní techniky. Prof. Pulkrábek v téže době působil jako náměstek ústředního ředitele Československých energetických závodů. Prvním zaměstnancem ústavu – asistentem byl Ing. Miroslav Lázňovský. Předměty s tématikou vytápění a větrání, které přednášel Prof. Pulkrábek, měly základní skladbu jako roce 1939. V šk.r. 1946/47 byly přednášeny tyto předměty: Základy nauky o vytápění a větrání (2+1, 2 hod. lab.cv., povinný předmět), Praktické provádění a vyšší úlohy z vytápění a větrání (2+4, doporučený předmět), Vytápění a větrání (2+0, pro inž. stavitelství), Vytápění a větrání budov (2+0, pro architekturu a poz. stav.). Nově byl zaveden předmět Technická hygiena (2+0). V následujícím školním roce k výše uvedeným předmětům přistoupil další předmět zajišťovaný ústavem: Obecná nauka o strojích (3+0 zim.sem, 2+2 let.sem. pro inženýrské stavitelství). V šk.r.1948/49 byl základní povinný předmět přejmenován na Základy tepelné a zdravotní techniky, doporučený předmět na Vyšší úlohy z tepelné a zdravotní techniky, další předměty zůstaly beze změny. V šk.r. 1951/52 bylo na fakultě strojní zřízeno 6 kateder, mezi nimi Katedra energetiky (vedoucí Prof. Ing. Jan Košťál). Katedra zahrnovala 5 ústavů, jedním byl Ústav tepelné a zdravotní techniky. Vedoucím ústavu byl Prof. Pulkrábek, asistenty byli Ing. Ladislav Oppl (odborný asistent), Ing. Ladislav Mikyška a Ing. Jaroslav Chyský. V tomto roce bylo na vysokých školách zavedeno specializované studium – vznikly specializace v obou semestrech 4. ročníku studia. Specializace Zdravotní technika, kterou nově koncipoval a o jejíž zřízení měl vysokou zásluhu Prof. Pulkrábek, se stala základem oboru techniky prostředí. Je třeba si uvědomit, že takto pojaté studium do té doby na pražské technice mělo základ pouze v profesích vytápění a větrání. Charakteristiku podává stručná preambule studijního programu specializace z šk.r. 1952/53: “ Zdravotní technika je nový vědní obor, který se zabývá technickými prostředky k zajištění pohody prostředí. Hlavními předměty jsou: Vytápění, Větrání a klimatizace, Vzduchotechnika a Instalační technika. Předměty doplňkovými: Teplo a proudění, Osvětlení, Měřící přístroje, Pracovní lékařství, Úrazová zábrana, Čištění odpadních vod a Encyklopedie ze stavebnictví“. Pojetí specializace bylo velmi blízké dnešní technice prostředí. Na výuce se podíleli, kromě učitelů ústavu, i Ing. Haber, Dr. Mikula, Dr. Teyssler, Dr. Maštovský, Ing. Viktora, Ing. Šůla, Ing. Tomaides. K učitelům ústavu v šk. r.1952/53 přibyli asistenti Ing. Jan Smolík a Ing. Karel Laboutka. V šk.r. 1953/54 bylo na fakultě strojní celkem 10 kateder, nově byla zřízena samostatná Katedra provozní techniky (vedoucí Prof. Pulkrábek), která zahrnovala tři ústavy : Ústav tepelné a zdravotní techniky (vedoucí Prof. Pulkrábek), Ústav potrubní techniky a hydraulických strojů (vedoucí Dr. Julius Mikula, asistent Ing. Vlastimil Mach), Ústav chemického a potravinářského strojnictví. Předmět Proudění pro tepelnou a zdravotní techniku od té doby přednášel Prof. Ing. Rudolf Pešek. Následující období od roku 1954 je charakterizováno nepřetržitými změnami ve formách vysokoškolské výuky, koncipování a označování kateder a ústavů. To se nutně odráželo i ve výuce specializace, přesto však nosný program byl vždy zachován. Naše katedra prošla pěti změnami názvu, samostatnost si však zachovala do současné doby, kdy se změnila na Ústav techniky prostředí. Specializované studium rovněž prošlo změnami – celkem do dnešní doby lze zaznamenat sedm změn názvu, převážně i struktur; současný název specializovaného studia je Technika životního prostředí. K původním hlavním předmětům postupně byly zařazeny přednášky a cvičení z Prašné vzduchotechniky, později Ochrany ovzduší, Zásobování teplem, Regulace ve vzduchotechnice a vytápění, Ochrany proti hluku a vibracím, Experimentálních metod, Zkoušení strojů a Alternativních zdrojů energie. Na katedře působili externí učitelé Ing.Dr.Miroslav Lázňovský a Doc.Ing.Dr.Jaromír Cihelka, který v roce 1964 přešel na katedru do trvalého zaměstnání. Od roku 1960 nastupovali mladší asistenti – Ing. Z. Lerl, Ing. F. Drkal, Ing. K. Hemzal, Ing. R. Nový, Ing. K. Brož, Ing. J. Barták, Ing. Houštěk, Ing. D. Ptáková, Ing. L. Svárovský, i zkušení odborníci – Ing. V. Berounský, CSc. V roce 1965 se katedra přestěhovala ze svého působiště v Praze 2, Na Výtoni 10 do nové budovy fakulty strojní v Dejvicích. Zde, v následujícím období, kromě učitelských pracoven, získala i poměrně rozsáhlou halovou laboratoř, která umožnila rozvoj experimentálních metod pro výzkum i výuku.V následujícím roce (1966) předčasně zemřel profesor Pulkrábek a vedení katedry převzal Doc. Ing. Jan Smolík, CSc. Na katedru nastoupil v roce 1969 Ing. J. Hemerka, později Ing. Z. Mathauserová; od roku 1986 působili zde po kratší dobu Ing. R. Ptáček, Ing. J. Doubrava a Ing. V. Zelinger. V šk.r. 1981/82 bylo v nově koncipovaném oboru Tepelné a jaderné stroje a zařízení zřízeno 5 zaměření: a) Tepelně energetická zařízení, b) Jaderně energetická zařízení, c) Průmyslová energetika, d) Chladicí technika, e) Technika prostředí. Tato koncepce byla podporována státní energetickou politikou a z hlediska našeho oboru byla jednoznačně diskriminační, neboť ve společném 4. ročníku pro obor byly přednášeny převážně energetické předměty. Rovněž administrativní rozdělení posluchačů do jednotlivých zaměření omezovalo počet posluchačů pro zaměření techniky prostředí. Po revoluci v roce 1989 nové vedení fakulty uznalo důležitost oboru a v šk.r. 1990/91 byl zřízen samostatný obor Technika životního prostředí. Vedoucím katedry se stal v roce 1990 Doc. Ing. Richard Nový, CSc. Kromě tradičního studijního oboru (Technika životního prostředí) prostředí vznikl v šk.r. 1995/96 nový studijní obor Ekotechnika, který garantoval Ústav techniky prostředí a na jehož výuce se podílel i Ústav procesní a zpracovatelské techniky a Ústav mechaniky tekutin a energetiky, odbor tepelných a jaderných zařízení. (v dalších letech byla Ekotechnika zahrnuta do oboru Technika životního prostředí). Od šk.r. 1993/94 po zřízení 3 letého bakalářského studia na fakultě strojní je katedra garantem i bakalářského studia Technika životního prostředí a tepelná technika. V období 1991 až 1998 postupně nastoupili na katedru Ing. L. Mareš, Ing. J. Bašta, Ing. M. Kolbabová, Ing. P. Hofmann, Ing. M. Lain, Ing. J. Barták, Ing. B. Šourek, Ing. J. Schwarzer. V současné době působí na Ústavu techniky prostředí: učitelé – Doc. Ing. Vladimír Zmrhal, Ph.D. (vedoucí ústavu), Prof. Ing. František Drkal, CSc. (dílčí úvazek), Prof. Dr. Ir. Jan Hensen (dílčí úvazek), Prof. Ing. Jiří Bašta, Ph.D., Ing. Jindřich Boháč, Doc. Ing. Jiří Hemerka, CSc., Ing. Martin Barták, Ph.D.,  Ing. Miroslav Kučera, Ph.D., Ing. Miloš Lain, Ph.D., doc. Ing. Tomáš Matuška, Ph.D., doc. Ing. Richard Nový, CSc. (dílčí úvazek), Ing. Roman Vavřička, Ph.D., mechanik – Jiří Rada, sekretářka – Zina Gorgoňová. Do roku 2001 absolvovalo oborové studium v 49 ročnících asi 1200 posluchačů denního studia (cca 25 posluchačů v každém roce). Až do roku 1990 bylo oborové studium techniky prostředí na strojních fakultách pouze na ČVUT v Praze, proto zde studovali posluchači z celé republiky, tehdy i ze Slovenska; v té době studovali obor i mnozí zahraniční studenti. Oborové studium absolvovali i studenti dálkového studia, zvláště v období 1960 až 1970 (průměrně 5 posluchačů ročně). Ústav techniky prostředí od svého vzniku byl školicím pracovištěm pro výchovu vědeckých pracovníků oboru – kandidátů věd (CSc.), nyní doktorů (Ph.D.). Pod vedením profesorů a docentů ústavu získalo vědecké hodnosti v oboru přibližně 100 inženýrů. Pro doškolování inženýrů v praxi byly pořádány postgraduální kurzy (často opakovaně) na témata: Sušení, Prašná vzduchotechnika, Klimatizace, Teplárenství, Ochrana čistoty ovzduší, Bezpečnost práce, Vytápění, Snižování hluku a vibrací. Tradice vzdělávání inženýrů z oboru pokračuje v současné době kurzem celoživotního vzdělávání Větrání a klimatizace. V oboru techniky prostředí se habiltovali: Doc. Oppl, Doc. Mikula, Doc. Cihelka, Doc. Smolík, Doc. Chyský, Doc. Laboutka, Doc. Valchář, Doc. Hemzal, Doc. Drkal, Doc. Nový, Doc. Brož, Doc. Hemerka, Doc. Hensen, Doc. Bašta, Doc. Matuška, Doc. Zmrhal z nichž sedm bylo jmenováno profesory (Prof. Smolík, Prof. Hemzal, Prof. Chyský, Prof. Laboutka, Prof. Drkal, Prof. Hensen, Prof. Bašta).

První učitelé oboru

Rozhodující osobností při vzniku oborového studia byl profesor Ing. Dr. Jan Pulkrábek. Koncipoval obor v základu do dnešní podoby a soustředil při jeho zakládání na katedře mladé asistenty, kteří dále obor rozvíjeli. Profesor Pulkrábek měl pedagogické zkušenosti z předválečného působení na technice i praktické zkušenosti inženýra z oboru tepelné techniky z období let 1939 až 1945. Kromě toho měl výborný vztah k disciplinám humanitním – jeho blízkým přítelem byl profesor pracovního lékařství a chorob z povolání MUDr. Jaroslav Teisinger. O rozvoj oboru se profesor Pulkrábek zasloužil i iniciováním vzniku profesní inženýrské a technické společnosti i založením specializovaného odborného časopisu. Prof. Pulkrábek byl autorem knihy Větrání (celostátní vysokoškolská učebnice 1953, 1956, 1961), na které se podíleli jeho spolupracovníci Ing. Dr. Ladislav Oppl a Ing. Dr. Jaromír Cihelka, na 3. vydání i Ing. Jaroslav Chyský. V poválečné historii se tato první česká publikace pojednávající o tepelném prostředí, čistotě ovzduší, větrání, klimatizaci, ventilátorech a vzduchovodech stala cennou studijní pomůckou. Společně s Dr. Opplem a Dr. Cihelkou inicioval v roce 1956 založení Čs. vědecko-technické společnosti pro zdravotní techniku a vzduchotechniku (při Čs. akademii věd), později přeměněné na Komitét pro životní prostředí v Čs. vědecko-technické společnosti a byl jejím dlouholetým předsedou. Vědeckým tajemníkem byl Dr. Oppl, který v roce 1963 se stal jejím předsedou. Společnost jeden rok po založení měla asi 1000 členů a zahrnovala v 11 odborných skupinách odborníky ze všech hlavních profesí techniky prostředí. V obdobném odborném složení má současná samostatná Společnost pro techniku prostředí (STP, vznikla v roce 1990) asi 1200 členů. Prof. Pulkrábek se rovněž zasloužil v roce 1958 o založení časopisu Zdravotní technika a vzduchotechnika (v nakladatelství Academia Praha) a byl i prvním předsedou jeho redakční rady. Nástupcem časopisu je od roku 1991 časopis Vytápění, větrání, instalace (VVI) vydávaný STP. Na Fakultě strojní ČVUT v Praze je každoročně (od r.1995) udělována Cena profesora Jana Pulkrábka za nejlepší diplomovou práci z oboru techniky životního prostředí. Časopis VVI každoročně uděluje mladým autorům (do 36 let) cenu prof. Pulkrábka za nejlepší článek. O počáteční rozvoj oboru se zasloužili spolupracovníci Prof. Pulkrábka – Doc. Cihelka (vytápění, větrání), Doc. Oppl (větrání, průmyslová vzduchotechnika), Doc. Mikula (potrubní technika, zásobování teplem), Doc. Chyský (klimatizace, sdílení tepla ), Doc. Laboutka (vytápění), Doc. Smolík (prašná vzduchotechnika) a Ing. Berounský (vytápění). Ve výuce oboru se významně uplatnil i Prof. Ing. Dr. Rudolf Pešek DrSc., který přednášel předmět Proudění. Doc. Ing. Dr. Julius Mikula, CSc. (1908-1985) působil na fakultě strojní od roku 1951 do roku 1963, kdy odešel do Výzkumného ústavu energetického jako vedoucí teplárenského odboru. Byl významnou osobností v oboru potrubní techniky a zásobování teplem, autorem četných skript a technického průvodce Potrubí a armatury (ve dvou vydáních, 2.vyd. 1974). Doc. Ing. Dr. Jaromír Cihelka (1920-1997) po ukončení vysokoškolského studia na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství, oboru strojním v roce 1947 působil jako asistent na ústavu Prof. Krouzy, v roce 1950 získal doktorát. V letech 1950 až 1953 pracoval v tehdejším Ústavu hygieny práce a chorob z povolání, později v Ústavu pro výzkum strojů Čs. akademie věd a po habilitaci v roce 1963 (od roku 1964) jako docent na katedře techniky prostředí. V roce 1981 odešel do důchodu. Doc. Cihelka publikoval řadu významných původních prací z oboru techniky prostředí, vytápění (zvláště sálavého), využití sluneční energie: Sálavé vytápění (1957, 1961), Sluneční vytápěcí systémy (1984), souborné dílo (s několika spoluautory) Vytápění a větrání (1969, 1975), později přepracované na Vytápění, větrání a klimatizace (1985) a Solární tepelná technika (1994). Jeho rozsáhlou odbornou činnost ocenila redakce časopisu Topenářství a instalace udělováním každoroční Ceny Dr. Jaromíra Cihelky za významné odborné publikace z oboru. Ing. Dr. Miroslav Lázňovský (nar. 1919) studium na fakultě strojní zahájil v roce 1937 a dokončil v roce 1946. V době uzavření vysokých škol byl zaměstnán u topenářské firmy J.K. Rudolf a od té doby zůstal vytápěcí technice trvale věrný. Ihned po otevření vysokých škol v roce 1945 se stal asistentem na ústavu Prof. Pulkrábka, intenzivně se podílel na jeho budování a současně vedl výzkumnou skupinu tepelné techniky při národním podniku Instalační závody. V roce 1950 získal doktorát a nadále se věnoval vedení výzkumné skupiny. Postupně prošel řadou pracovišť výzkumných i projektových a vždy plně uplatnil svůj organizační talent, pracovní elán k řešení zcela nových problémů a nezdolný optimismus. Patřil k nejbližším spolupracovníkům Prof. Pulkrábka, podílel se na založení Společnosti pro zdravotní techniku a vzduchotechniku (byl jejím místopředsedou) i na založení časopisu Zdravotní technika a vzduchotechnika (trvale byl členem redakční rady). Byl rovněž iniciátorem a organizátorem prvních mezinárodních výstav výrobků vytápěcí a klimatizační techniky Pragotherm. Na katedře techniky prostředí byl významnou osobností jako předseda komise pro obhajoby diplomových prací. Dr. Lázňovský je autorem knihy Vytápění rodinných domků (společně s Ing. Billiánem a Ing. Pacákem, 1970 a s Dr. Fischerem a Dr. Kubínem, 1996), ve které zúročil své rozsáhlé zkušenosti z oboru vytápění. Doc. Ing. Dr. Ladislav Oppl, CSc. (1922-1988), studium na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství, oboru strojním, ukončil v roce 1948 a nastoupil jako asistent na ústav Prof. Pulkrábka. V roce 1953 přešel do tehdejšího Ústavu hygieny práce a chorob z povolání (dnes Státní zdravotní ústav), doktorát získal v roce 1953 a v roce 1968 se habilitoval na fakultě strojní. Doc. Oppl patřil k blízkým spolupracovníkům Prof. Pulkrábka, dlouhodobě působil na katedře techniky prostředí jako externí přednášející předmětu Větrání v průmyslu, později Průmyslová vzduchotechnika (pro který napsal skripta) i jako člen komisí pro obhajoby diplomových a kandidátských disertačních prací. Kromě knihy Větrání v průmyslu (1957) a souborné publikace (v edici technický průvodce) Větrání a klimatizace (1971,1973 společně s Doc. Chyským a dalšími spoluautory) publikoval téměř 150 odborných prací zaměřených teoreticky i prakticky, především z oboru vzduchotechniky. Doc. Oppl byl průkopníkem spolupráce techniků a lékařů, předním expertem, neúnavně činným ve spolupráci s technickou veřejností. Až do své smrti v roce 1988 byl předsedou Komitétu pro životní prostředí (od roku 1963) a předsedou redakční rady časopisu Zdravotní technika (od roku1966). Prof. Ing. Jaroslav Chyský, CSc. (1926-2002) po absolvování strojní fakulty nastoupil jako asistent v roce 1950 na ústav Prof. Pulkrábka a plně se věnoval oboru sdílení tepla a hmoty a klimatizace. V roce 1965 se habilitoval a v roce 1990 byl jmenován profesorem. Publikoval řadu skript a dalších prací – knižně Vlhký vzduch (1963, 1977), ve spolupráci s dalšími spoluautory a Doc. Opplem technického průvodce Větrání a klimatizace (1971, 1973) a Prof. Hemzalem (1993). Dále vydal knihu Větrání a klimatizace v textilním průmyslu (společně s dalšími autory, 1974). Jako spoluautor se podílel na knižních publikacích Větrání (Prof. Pulkrábka), Vytápění, větrání a klimatizace (Doc. Cihelky). Od roku 1969 do roku 1992 byl předsedou odborné skupiny Větrání a klimatizace (v Komitétu pro životní prostředí, později ve Společnosti pro techniku prostředí). Jeho práce podstatně u nás přispěly k rozvoji klimatizační techniky. Prof. Ing. Karel Laboutka, CSc. (nar. 1927) po ukončení studií na fakultě strojní nastoupil v roce 1951 na ústav Prof. Pulkrábka jako asistent a od té doby se věnoval oboru vytápění. Kandidátskou disertační práci obhájil v roce 1966, habilitoval se v roce 1971; profesorem pro techniku prostředí byl jmenován v roce 1990. Kromě pedagogické činnosti se věnoval i expertizní a posudkové činnosti a spolupráci s praxí, např. při aplikaci jednotrubkových horizontálních otopných soustav. Rozsáhlá byla i činnost Prof. Laboutky pro technickou veřejnost. Jako dlouholetý předseda odborné skupiny Vytápění v Komitétu pro životní prostředí se podílel na organizaci národních konferencí, odborných seminářů, odborných kurzů i při přípravě pracovních pomůcek z oboru vytápění. Redigoval i pracovní podklady pro techniku prostředí vydávané jako „sešity projektanta“ Komitétem pro životní prostředí. Prof. Ing. Jan Smolík, CSc. (1928-1999) v roce 1952 nastoupil po ukončení studia strojní fakulty (jako jeden z deseti prvních posluchačů specializace vytápění a vzduchotechnika) na ústav Prof. Pulkrábka. Zde se intenzivně zabýval teorií i praktickými problémy prašné vzduchotechniky, v roce 1960 obhájil kandidátskou disertační práci a v roce 1965 se habilitoval. Po smrti Prof. Pulkrábka v roce 1967 se stal vedoucím katedry tepelné techniky a vzduchotechniky, v roce 1979 byl jmenován profesorem pro obor techniky prostředí. Prof. Smolík patřil k významným osobnostem v oboru čištění plynů a prašné techniky, byl řešitelem mnoha výzkumných úkolů a vybudoval na katedře se svými spolupracovníky Ing. Josefem Bartákem, CSc. a Doc. Ing. Jiřím Hemerkou, CSc. laboratoř pro širokou aplikaci výzkumných problémů z prašné vzduchotechniky. Napsal řadu vědeckých pojednání a byl vedoucím autorem celostátní učebnice Technika prostředí (1970,1985). Výzkumnou činnost orientoval, kromě teoretických analýz i na potřeby praxe – příkladem lze uvést odsiřování spalin polosuchou metodou. Byl rovněž předsedou odborné skupiny Čištění plynů a prašná vzduchotechnika v Komitétu pro životní prostředí, členem redakční rady časopisu Ochrana ovzduší. Do důchodu odešel v roce 1991. Ing. Václav Berounský, CSc. (1928-2001) absolvoval fakultu strojní v roce 1954 ve specializaci kompresory a chladicí technika, pracoval ve Výzkumném ústavu tepelné techniky (později přejmenovaném na Státní ústav pro stavbu strojů) v oboru termomechaniky, kde se specializoval na výzkum otopných těles pro ústřední vytápění a tomuto oboru zůstal trvale věrný. Kandidátskou disertační práci obhájil v 1965 a následujícího roku přešel na katedru techniky prostředí jako výzkumný pracovník a vedoucí laboratoře techniky prostředí. Svými výzkumnými pracemi zvláště v oboru otopných těles se stal předním uznávaným odborníkem. Je autorem tří monografií vydaných v ediční řadě sešity projektanta a mnoha pojednání v odborných časopisech a sbornících konferencí.

Autor: Prof. Ing. František Drkal, CSc.