Plicní uzly patří mezi časté nálezy při CT vyšetření. Mohou být neškodné, ale také představovat časné stadium nádorového onemocnění. Malé plicní uzly mohou být při operačním výkonu obtížně lokalizovatelné, zejména pokud se nacházejí uvnitř tkáně. Tým z Přesné mechaniky a optiky Fakulty strojní ČVUT v Praze společně s týmem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN) proto vyvíjí metodu lokalizace plicních uzlů využívající blízké infračervené záření a rozdíly v jeho průchodu zdravou a nemocnou tkání. Cílem není nahradit CT ani rentgenové snímky, ale nabídnout lékaři během výkonu další navigační informaci – v reálném čase a bez další radiační zátěže.
Uzel může být uložen uvnitř plicního parenchymu, bez přímé vazby na průdušky, což znamená, že se k němu běžný flexibilní bronchoskop nedostane. Princip vyvíjené metody je poměrně jednoduchý: zdravá plicní tkáň pohlcuje a rozptyluje světlo jinak než uzel. Pokud tedy oblastí, kde podle CT předpokládáme jeho polohu, necháme projít vhodné záření, měl by útvar ovlivnit vznikající světelnou stopu.
Posviťme si na to
K prosvícení se používá blízké infračervené záření. Bronchoskopem se do dýchacích cest zavede tenké optické
vlákno s difuzérem na konci, které je napojené na laser. Díky malému průměru může vlákno pokračovat do distálních
větví bronchiálního stromu, a to i tam, kam se už samotný bronchoskop nevejde. Záření, které projde tkání až
k povrchu plíce, zachytí NIR kamera připojená ke komerčnímu pleuroskopu zavedenému mezi žebry.
Na kameře se neobjeví ostrý obraz struktur uvnitř plíce. Kvůli silnému rozptylu vzniká spíše difuzní světelná stopa, jejíž rozložení může uzel svými odlišnými optickými vlastnostmi ovlivnit. CT tak poskytne mapu a optická metoda má pomoci najít odpovídající místo přímo během výkonu. Po lokalizaci může být uzel během stejného výkonu dále diagnostikován a v některých případech také ošetřen, například pomocí mikrovlnné ablace.
![]()
Pro navrhovanou metodu byla zvolena vlnová délka 850 nm. Její výběr vycházel z předchozích měření spektrální
propustnosti plicní tkáně, při nichž oblast kolem 850 nm vykazovala z testovaných vlnových délek nejvyšší propustnost.
Jako zdroj byl zvolen laser, který umožňuje účinně navázat dostatečný výkon do optického vlákna a také ovládat
intenzitu záření. Pro detekci prošlého záření slouží kamera citlivá v blízké infračervené oblasti. Přestože
laserové záření vytváří speckle efekt (zrnění), při dosavadních experimentech se neukázal jako zásadní překážka
pro interpretaci obrazu.
Hranice metody?
První experimenty na prasečích plicích potvrdily technickou proveditelnost principu. Infračervené záření zavedené do bronchiálního stromu bylo možné zaznamenat na povrchu plíce a optické fantomy vložené do tkáně jeho rozložení měřitelně ovlivnily. Uzel tedy není nutné zobrazit přímo; jeho přítomnost lze určit podle změny světelné stopy.
Dalším krokem je určit hranice metody – například jak malý uzel lze ještě rozlišit, jak hluboko může být uložen
nebo jak výrazně se musí jeho optické vlastnosti lišit od okolní tkáně. K tomu tým připravuje standardizované optické
fantomy ve formě kuličky, tedy umělé modely plicních uzlů s definovanými rozměry a optickými vlastnostmi. Na rozdíl
od biologických vzorků umožňují fantomy provádět opakované experimenty za srovnatelných podmínek, omezují potřebu
biologického materiálu a řeší také část etických omezení.
Při vyhodnocování obrazu snímaného pleuroskopem je nutné odlišit změny způsobené pohybem zdroje od skutečné nehomogenity tkáně. Při pohybu konce optického vlákna se světelná stopa posouvá, zatímco útvar ukrytý v tkáni zůstává na místě a mění se intenzita jím rozptýleného záření. Jeho polohu lze také odlišovat od přirozených anatomických struktur, například rozhraní mezi plicními laloky.
Projekt bez grantu, ne bez energie
Spolupráce techniků z Fakulty strojní ČVUT v Praze a lékařů z I. kliniky tuberkulózy a respiračních nemocí VFN nezačíná až u tohoto výzkumu. Ve VFN už v testovacím režimu slouží zařízení, které specialisté odboru Přesné mechaniky a optiky vyvinuli pro určování délky vysunutí sondy bronchoskopu zavedeného do plic. Na získané zkušenosti nyní tým navazuje při vývoji metody pro lokalizaci plicních uzlů.
Významnou roli ve vývoji mají studenti. Jejich závěrečné práce přinesly zařízení pro první experimenty, pomohly
s výběrem vhodné vlnové délky a potřebných komponent, položily základ pro výrobu optických fantomů a přispěly
k prvnímu ověření funkčnosti metody na plicní tkáni. Na projekt navázala také letní stáž zahraničního studenta
zaměřená na měření optických vlastností epoxidových fantomů a přípravu analýzy citlivosti metody.
Projekt zatím nemá samostatnou finanční podporu, přesto jeho vývoj pokračuje. Do práce se zapojují další studenti
a tým postupně rozšiřuje experimentální ověření i jednotlivé části navrhované metody. Cílem je vytvořit ucelenou
optickou lokalizační soustavu propojující zdroj záření, optické vlákno, endoskopické zavedení a kamerový systém,
která by v budoucnu mohla lékařům usnadnit přesnou lokalizaci malých plicních uzlů přímo během zákroku.
![]()
![]()
Na vývoji spolupracuje tým ČVUT ve složení Šárka Němcová, Uliana Finaeva, Josef Šmejkal, Jiří Čáp, Petr Denk, Martin Zmeškal, Jan Dvořák a Yonghyeon Kim společně s týmem VFN, který zastupují MUDr. Jiří Votruba a Tomáš Brůha.
![]()
![]()
Doktorandka Uliana Finaeva prezentuje integrační sféru - zařízení na měření optických vlastností materiálů (propustnost, odrazivost, rozptyl). Zavedení bronchoskopu do bronchiálního stromu (3D vytištěný model); na displeji se ukazuje obraz kamery na distálním konci (špičce) bronchoskopu.
![[design/2014/cvut-logo-white.png]](https://fs.cvut.cz/content/images/design/2014/cvut-logo-white.png)